Ohlédnutí a vzpomínky.
Narodila jsem se v březnu 1930 amoje dětství bylo plné radosti, pohody a úsměvů.
Naše rodina byla dvougenerační. Na vesnici to bylo zvykem a normální. Ke stolu nás bylo sedm, rodiče, babička s dědečkem, já s opět let mladším bratrem Vladimírem a kočím, který u nás sloužil. Byl z Podkarpatské Rusy. Přišel ještě s kamarádem za první republiky, za prací. Pobyl u nás šest let. Vrátil se domů, kde na něho čekala snoubenka. Oženil se, byl uznán jako dobrý hospodář se získanými znalostmi z československé republiky. Jeho kamarád zůstal zde, oženil se a pracoval na dráze.
A tak šel čas.......
Já jsem nastoupila do první třídy, to byla dvoutřídní škola v Kraskově. Tři roky jsem chodila do školy se sestřenicí Maruškou a dva roky sama, neb Peklo byla samota o třech číslech a sestřenice byla o dva roky starší, začala jezdit do měšťanské školy v Ronově. Čas se nezastaví, roky plynou a já začala jezdit do školy do Ronova také, v létě na kole, v zimě pěšky Hedvičiným údolím do Třemošnice na vlak.
A tak šel čas.......
V Československu řádila třetím rokem druhá světová válka. Název zněl protektorát Čechy a Morava. Po dalších dvou letech bylo útrapám konec a válka skončila. Radost ohromná, všude se tančilo, zpívalo, radovalo, no nepředstavitelná radost. Psal se rok 1945. Přišel významný rok 1948, měla jsem za sebou dvouletou pokračovací školu a hospodyňskou školu v Čáslavi. Národ se připravoval na první svobodné volby. Jak to bývá, polovina národa se raduje a druhá polovina je zklamaná. Vyhráli komunisté, začalo se rozdávat, začala parcelace nájemních dvorů, což se lidem líbilo, ale byla padesátá léta a soudruzi začali přitvrzovat. Zakládala se zemědělská družstva, lidé se bránili, tak se vyhrožovalo, udávalo a došlo to tak daleko, že se vystěhovávaly celé selské rodiny, vypadalo to asi tak, jako by se vrátilo nevolnictví. Já jsem se v této době vdala. Žili jsme ve Žlebech v malém rodinném domku, po maminčině otci. Narodily se postupně tři děti a v roce 1954 jsme se kvůli práci stěhovali na Skalku. Naše rodina se třemi dětmi se stěhovala na Skalku, což byl bývalý velkostatek mezi Třemošnicí a Běstvinou. Muž jako účetní a já občas příležitostná brigáda. Na Skalce jsme byli čtyři roky a stěhovali jsme se do Biskupic, uvolnilo se tam místo vedoucího státního statku. Po dalších sedmi letech jsme se stěhovali zpět do Žlebů, domek jsme přistavěli, děti se osamostatnily a odešly.
Žiji zde dodnes a píše se rok 2020.
Žleby 20. března 2020
Stanislava Kadlecová-Navrátilová